Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Červen 2012

První tóny (Amazing grace)

27. června 2012 v 18:16 | Kajša |  Kytary, kam koukneš
Minulý článek měl dost velký ohlas, tak přidávám další článek.

Toto je písnička, kterou jsem se naučila jako první, takže s ní začneme. V češtině se jmenuje Už z hor zní zvon a zpívá ji Karel Gott. Ale nelekejte se!

e||---------------------------------------------------------------------------
B||-------0----0-----------------------0----0----3---0---3---3---0--------
G||----0----0----2--0-----------0--0----0----2----------------------2---0-
D||-0------------------2--0--0----------------------------------------------
A||---------------------------------------------------------------------------
E||---------------------------------------------------------------------------



e||---------------------------------------------
B||------------------------------0----0--------
G||---0---0----------------0--0----0----2--0--
D||-2----------2---0----0----------------0-----
A||----------------------------------------------
E||----------------------------------------------

POZNÁMKA!
Pro ty, kteří se v tabech nevyznají (naprosto s vámi soucítím): tab není notová osnova.
Znázorňuje struny (nejtenčí e nahoře a basové E dole), čísla znamenají pražec, na
kterém strunu držíte a 0 je peázdná struna. Někomu pomůže, když si přepíše tab
se strunami v opačném pořadí, ale je dobré se naučit hrát podle běžného tabu.

Výběr kytary

26. června 2012 v 13:09 | Kajša |  Kytary, kam koukneš
Než si koupíte kytaru, je dobré si to pořádně rozhodnout. Záleží na tloušťce krku, velikostitěla a taky strunách.


Krk

Kytara by měla mít tak široký krk, aby jste se s palcem z druhé strany, než jsou struny dotkli basové struny E a prsty vám o kousek přesahovaly. Můžete mít i tenší krk, pokud vám to bude vyhovovat.

Tělo

Teď záleží jen a jen na vás. Zkuste si vzít do ruky větší i menší kytaru. Existují tři základní typy kytar:
  1. Westernová kytara - má velké tělo a užžší krk. Používámě na ni kovové struny.
  2. Španělka - meší tělo, širší krk, většinou nylonové struny.
  3. Jumbo - velké tělo, široký krk a kovové struny.
Je však mnoho dalších druhů akustických kytar (gibsonka, havajská kytara), ale tyto tři jsou pro úplný začátek asi nejlepší.

Struny

Rozlišujeme jen kovové a nylonové struny.
  • Kovové:
    • rozlišujeme podle tvrdosti struny e
    • pro začátečníka jsou vhodné měkčí struny
  • Nylonové
    • používají se hlavně na španělskou kytaru
    • rozlišujeme 4 tvrdosti

Přeju hodně štěstí při vybírání kytar!

Jak správně oslavit narozky??

26. června 2012 v 8:23 | Kajša
Včera jsem měla oslavu a zajímalo by mě, jak slavíte vy. My jsme akorát kecaly, koupaly se, kecaly, drbaly, hrály na klavír, na kytaru, drbaly...
Takže: Co děláte na oslavách vy??

22.6.2012

25. června 2012 v 7:25 | Kajša |  Můj E-deníček

Takže lidičky,

omlouvám svoji trhlost - pár týdnů si dala dovču, aby mohla pokračovat v devastování všech okolních normálních myslí. Jednoduše řečeno: už se nehodlám zabít, ať chcete nebo nechcete!


Ráno jsme byli celá třída za Olinkou. Neměla jsem svíčku, ale naštěstí jsem nebyla jediná. Pak už to bylo veselejší - šli jsme na pizzu. Třídní ale asi nečekala, že tam bude tolik houpaček atd., no a trošku jsem si připadala jako ve školce. Nevadí.
Odpoledne bylo taky bestovní. Nejdřív zpívat, pak kecet s holkama, pak hledet Úřad práce (no kdo to má vědět??) a nakonec zase kecat s holkama.. No za moc. A donmů jsem se vrátila kolem devátý večer. Chápete? Ze školy!! =D Jsme telata...!

Pátek

22. června 2012 v 8:00 | Kajša |  Nina
Seděly jsme u stolu na obědě. Holky si vesela povídaly, ale já si s nimi neměla coříct. Probíraly se Aniččinými psaníčky. Už se zase v klidu bavily, jako by na Elišku zapoměly.
Bětka se začetla do nějakého psaníčka. Od včerejška byla nejlepší kamarádka s Aničkou.
Až psaníčko dočetla, vzala jsem ho ze stolu.
Psala si v něm Anča a Nella. Pochopitelně pomlouvaly. A tématem jsem byla já.
Začátek nebyl zas tak strašný. Jen, že jsem pořád s Bětkou a že až budu s Nellou na táboře, tak že se budu stejně chovat k ní. Nevadilo mi to. V té době, kdy to psaly, jsme se hádaly.
Pak ale přišla věta: Určitě provozuje černou magii. A já se zarazila. Já a černou magii?
Dělá si ze mě srandu? A Nell s tím souhlasila.
Prý kvůli tomu, že se před hodinou nemodlím. Ale Bětka prý ne, protože ona se modlí.
Vrátila jsem jim to psaníčko na stůl. Nechtěla jsem, aby bylo vidět, že mě to vzalo, ale asi to všechny poznaly. Super.
Zvedla jsem se ze židle a chystala se k odchodu.
"Jdete někdo?" zeptala jsem se kamarádek.
Všechny řekly, že ne.
Objala jsem je všechny, kromě Aničky. Na to jsem neměla.
Věděla jsem, že je Anička dost věřící, ale nemyslela jsem si, že je taková fanatička.
Nikdy mě prý neměla ráda.

Čtvrtek

21. června 2012 v 8:00 | Kajša |  Nina
Přišla jsem do školy. Vyšdímaná, s kruhy pod očima. Nedokázala jsem se vyrovnat s tím, co se stalo.
V šatně jsem se potkala s Nellou. Řekla jsem jí to. Ona se ke mně chovala vážně skvěle. Nijak moc mě nelitovala, ale vypadala, že se mnou soucítí. Ona přece byla ta, kterou Eliščina smrt vzala nejvíc.
Pak přišla Bětka a já jsem jí to chtěla vyklopit. Včera mi napsala, jestli nevím, co bylo za úkol. Odepsala jsem jí: Nevím. Něco se stalo, není to moc veselý. Řeknu ti to zítra. Ale ona neodepsala. To mi zas tolik nevadilo.
Ale teď? Vůbec mě nevnímala. Nezeptala se ani, co byla ta věc, o který jsem jí psala. Prostě nic.
Šla jsem tedy za Nellčou. Vtírat se nebudu, ne? Celý den jsem strávila s ní a na Bětku jsem ani nepromluvila. Až do zeměpisu.
Přišla jsem do učebny zeměpisu a posadila jsem se za Nellčou a Emmou. Potom přišel Roman, ten kluk, co se do mě pořád naváží.
"Tady sedím já, Nino!" začal na mě řvát. "Vypadni!"
Neměla jsem sílu, se s ním hádat. Popadla jsem kabelku a hodila ji na místo za sebou. Vedle Bětky.
"Můžu?" zeptala jsem se. Bětka přikývla.
"Smůla co?" začal se do mě navážet Roman. "Smůla, viď, Nino?"
Ne. Tohle nedám.
Vyběhla jsem na chodbu. Opřela jsem se o zeď a brečela.
Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl.
Jako anděl strážný za mnou vyběhla Nellča s balíčkem kapesníčků. Vděčně jsem ji objala.
Po chvilce jsem se zmohla i na poděkování.
Už jsem nebrečela, ale raději jsem se Nelly zeptala, jestli to nejde poznat. Řekla, že ne. Teď už jsem byla schopná jít zpět do třídy, ale i tak jsem se držela v těsném závěsu za ní. Mým andílkem.
Začala hodina. Sedla jsem si vedle Bětky, ale ona se se mnou nebavila. Rozhodla jsem se jí napsat jsedno ze svých miniaturních psaníček.
Běti, promiň, jak jsem se k tobě chovala. Mně předevčírem umřela babička. N.
A proč ses se mnou nebavila?
Protože jsi mě ráno ignorovala! Já ti to chtěla říct, ale tys byla jen s Anežkou!
Já jsem chtěla, aby Anež zase nebyla sama.
Já neříkám, žes ji měla ignorovat!
Víš co? To nemá cenu. S tvou babičkou je mi to líto, ale potřebuju pauzu.
Hm. Fajn.
Takže jsem bez kamarádky.
Je to vtipný termín "potřebuju pauzu", že? Přímo se svíjím smíchy. Ironie.
Už jsem vážně nevěděla, co mám dělat. I ten poslední člověk, kterýmu jsem věřila, se na mě vykašlal.
Tak je to celý můj život.
Teď jsem byla sama. Sama v místnosti, plné lidí.

20.6.2012

20. června 2012 v 19:21 | Kajša |  Můj E-deníček
Jelikož je tu dost komentářů na stejné téma (že je tenhle blog psycho atd.), tak bych vám ráda oznámila, že to nemusíte číst, je to jen na vás. Já se ze svých problémů vypisuji, takže ty články nebufou procházka růžovým sadem. Pochopitelně sem nepíšu všechno..

Rozhodla jsem se, že zkusím lék čtením. Celý den jsem si četla, ale nijak to nezabralo. Stejně jsem pak úplně všechno vyklopila spolužačce. Nejsme nej kámošky, ale mám ji mooc ráda. Je hrozně fajn. Brala to vážně a pomohla mi. I tak jsem se před ní rozbrečela. Je toho vážně moc. Nikdo neví úplně všechno.. I když v neděli by to nemělo být tak těžké zjistit..

Středa

20. června 2012 v 8:00 | Kajša |  Nina
Vyšla jsem ze školy. Dnešek byl snad ještě horší, než včerejšek. Všichni se bavili o pohřbu, o pitvě, o Eliščiným parte.. Pitomé P.
Skoro jsem běžela domů. Nechci dneska už s nikým mluvit. Asi bych se rozbrečela. Včera, jen co jsem přišla domů, bylo brečet úplně jednoduché, ale nepomohlo mi to.
Došla jsem na náměstí a zazvonil mi mobil. Moc často se to nestává. Nejsem oblíbená. Otevřela jsem červené véčko a ze sluchátka se ozvalo: "Nino," aha. Volá mamka. "chceš odvézt domů? Jsme ve městě. Budeme čekat na velkým parkovišti."
Řekla, že budu za dvě minutky tam.
Obrátila jsem se a stejně rychlou chůzí jsem došla k našemu autu.
"Ahoj," přivítá mě máma. "tak jak ses měla ve škole?"
Cože? No to je otázka, mami, fakt, pomyslím si.
"Hm, dobrý."
Proč jsem taková lhářka? Nechápu to!
Otevřela jsem dveře do auta. Máma mě ale zarazila.
"Ninuško, bábička Seifertová včera v noci umřela."
Řekla mi to jako nic. Prostě jen tak, jako by se nic nestalo.
Zírala jsem na ni. Je to snad nějaký hloupý vtip? Ne, z to by si neutahovala. Tváří se naprosto normálně a já už zase nemůžu brečet. Táta ještě nic neřekl. Jako obvykle.
"Já jsem dneska nebyla v práci," začala povídat. "byla jsem tam jenom na chvilku, a pak jsme byli s tatímkem zařizovat takový ty věci k pohřbu."
Super! Ale já to nechci vědět, víš?
Nasedla jsem do auta. Už jsem ji nechtěla poslouchat.
Přijeli jsme domů. Nevnímala jsem, co naši říkali, jen jsem automaticky vystoupila a došla ke vchodu domů Zaslechla jsem ně co o zahradě, tak jsem sešla schody a došla před branku.
Myslela jsem na babičku. Na poslední den, kdy jsem ji viděla. Máma říkala, že už na tom není moc dobře, a tak jsme ji šly se sestrou pozdravit. Že na tom není dobře bylo slabé slovo. Babička už jen spala. Nevstávala z postele a můj prastrýček (tedy její syn) ji musel krmit injekční stříkačkou. Pamatuji si každičkou vteřinu, kterou jsme tam byly. Strýček hodně mluvil, ale ta jediná věta, co se mi zaryla do paměti byla: "Už to bude mít za sebou, chudinka." Nebrečela jsem před ním. Vyšly jsme a já se nezastavitelně rozbrečela. A ještě jedna věc, na kterou nikdy nezapomenu. Její vlasy. Měla vlasy jako stará panenka, se kterou jsem si hrávala. Když jsem ji pohladila, bála jsem se, abych jí něco neudělala. Je to moje nejhorší vzpomínka.
Byla jsem ve svém pokoji. Ani nevím, jak jsem se tam dostala.
"Nino!" ozvalo se ze spodního patra. "Jedeme sehnat hospodu, kde bysme měli hostinu. Nechceš jít s náma, viď?"
Nechtělo se mně mluvit, tak jsem jen zavolala krátké "ne". Nechtěla jsem tomu věřit. Najednou jsem si uvědomila, že mám strašnou žízeň.
Seběhla jsem schody a napustila do půllitrové sklenice vodu z kohoutku. Došla jsem k baru.
Ležel tam papír A4 a na něm ozdobným písmem:

Jak tiše žila,
tak tiše zemřela.

Marie Seifertová

Opustila nás dne 14.6. ve věku nedožitých 99 let.

Dál už jsem nečetla. Jak tiše žila, tak tiše zemřela. Teď už jsem plakala. Bolela mě hlava, jako kdybych měla omdlít. Už jsem nechtěla nic vnímat. Už nikdy. Přála jsem si neexistovat.

Samota

19. června 2012 v 18:09 | Kajša |  Básničky0
Jsem sama,
v místnosti plné lidí.
Jen to zrada,
ale ostatní ji nevidí.

Záminka k životu?
Žádná není!
Můj život se v samotu.
moc rychle mění.

Úterý

19. června 2012 v 8:00 | Kajša |  Nina
Je krásné červnové ráno. Jsem asi v polovině cesty do školy, když mi volá Bětka.
"Běty?" ozvu se do sluchátka.
"Nino, nevíš, kdo včera chyběl ve škole? Já jsem si vzpoměla jenom na Vránovou.. Nevíš někoho jinýho?" vychrlí na mě. Její hlas zní trošku divně.
"Co se stalo?"
"Prosím, zkus si vzpomenout, kdo včera chyběl!"
"Já nevím," odpovím jí. "vážně si vzpomínám jen na Vránovou."
Vránová je naše spolužačka. Nemám ji moc v oblibě, ale ne, že bych ji neměla ráda, to v žádném případě. Prostě si jen nerozumíme.
"Nino, mamce říkala teta že.. že p-prej nějaká h-holka od nás včera u-umřela. P-prej ji našel její bratr. Jana m-má bratra.."
Bylo zvlášní, když o Vránové mluvila jako o Janě, ale to teď nebylo důležité.
"Bet, to se určitě zpletla.. Třeba to nebyl nikdo od nás ze třídy!" snažím se ji uklidnit.
"Snad," hlesne potichu.
"Vážně, to bude v pohodě, ju? Užij si vystoupení a nemysli na to. Já ti ještě zavolám. Pa!"
"Tak ahoj. A děkuju."
Zaklapnu svoje véčko. Snažím se vztřebat informaci, kterou jsem se právě dovzvěděla. To není možný! Nikdy neměla žádné potíže nebo nějaké závažné nemoci.. To nemůže být pravda!
Jdu automaticky, takže ani nezjistím, že už jsem v šatně. Přezuju se a málem doběhnu do třídy, i když jdu dneska vážně brzo.
Ve třídě je ticho jako v hrobě. Ne, to je špatný přirovnání. Sedí tam jenom dva spolužáci. Kluk, co se do mě jen naváží a pak kamarádka. Pokusím se na ni usmát.
"Ahoj Anež!"
"Ahoj," odpoví nepřítomě. Ani se nezvedla od knížky.
"Echm.. Můžu ti něco říct?"
"Jojo, jasně," konečně zaklapla knížku. No sláva.
"Tak pojď na chodbu, prosím."
Dojdeme tak bezeslova. Nakonec se potichoučku ozvu.
"Volala mně Bětka.. Prej jí máma říkala, že nějaká holka od nás ze třídy včera umřela. Myslí si, že je tto Jana."
Vychrlila jsem to ze sebe, ale neulevilo se mi. Anežčiny oči se zalily slzami. Věděla jsem, že není objímaci typ, proto jsem nevěděla, co mám dělat.
Po chvilce navrhla, že půjdeme do šatny.
Tam to bylo ještě horší. Ivka měla oči rudé od pláče a vedle ní stála beze slova upovídaná Lenka.
"Vy to víte?" šeptla Lenča.
Jen jsem přikývla. Takže je to pravda. Nemůžu brečet. Ne, nedá se to.
Po chvilce přišla Nellča a po ní i Anička. Ani jedné z nich jsem to neřekla. Oznámila jim to Léňa.
Za pět minut nám začíná hodina. Vyšly jsme schody do třídy. Přesně v 8:00 přišla do třídy naše třídní. Měla na sobě černý přehoz a v očích slzy. Tak je to definitivně pravda.
"Jak všichni víte," začala mluvit do tiché třídy. "včera nám zemřela jedna spolužačka."
Rozplakala se a zapálila svíčku. Čekala jsem, že půjde na místo vedle mě, kde seděla Jana Vránová. Zastavila se ale o řadu přede mnou. Na místě Elišky Hamžové.
Vrátila se zpět dopředu a řekla: "Teď půjdeme za Elišku společně pověsit vlajku."
Eliška? To ne! Ona prostě nemohla umřít! To ne..
Všichni se potichoučku zvedali. Nikdo nemluvil, skoro každý brečel. Jenom já zase nemohla. Neumím brečet před lidmi. Nevadilo by mně, že bych se ztrapňovala. Navíc, kvůli Elince bych se klidně ztrapňovala jakkoliv.
Vyšli jsme před školu. Stoupli jsme si do kroužku a modlili se. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ne, to nejde.
Pomaličku jsme došli do třídy. Naše matikářka (a budoucí třídní) nám řekla, že nebudeme nic probírat, ať myslíme na Eliš.
Čas se vlekl nekonečně pomalu. V polovině druhé hodiny dorazila Emma. Byla na rehabilitaci.
Kdo jí to řekne?
Naštěstí se k tomu odhodlal Petr. Emma se zatvářila vyděšeně, a pak se jí oči zalily slzami. Ve třídě bylo ticho. Nikdo nemluvil, nanejvýš pár lidí schnělo kapesníčky.
Třídní nám přišla říct, že se neví, co se jí stalo. Dozvíme se to až po.. Nedokážu to slovo ani vyslovit... Až po pitvě.