Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Čtvrtek

21. června 2012 v 8:00 | Kajša |  Nina
Přišla jsem do školy. Vyšdímaná, s kruhy pod očima. Nedokázala jsem se vyrovnat s tím, co se stalo.
V šatně jsem se potkala s Nellou. Řekla jsem jí to. Ona se ke mně chovala vážně skvěle. Nijak moc mě nelitovala, ale vypadala, že se mnou soucítí. Ona přece byla ta, kterou Eliščina smrt vzala nejvíc.
Pak přišla Bětka a já jsem jí to chtěla vyklopit. Včera mi napsala, jestli nevím, co bylo za úkol. Odepsala jsem jí: Nevím. Něco se stalo, není to moc veselý. Řeknu ti to zítra. Ale ona neodepsala. To mi zas tolik nevadilo.
Ale teď? Vůbec mě nevnímala. Nezeptala se ani, co byla ta věc, o který jsem jí psala. Prostě nic.
Šla jsem tedy za Nellčou. Vtírat se nebudu, ne? Celý den jsem strávila s ní a na Bětku jsem ani nepromluvila. Až do zeměpisu.
Přišla jsem do učebny zeměpisu a posadila jsem se za Nellčou a Emmou. Potom přišel Roman, ten kluk, co se do mě pořád naváží.
"Tady sedím já, Nino!" začal na mě řvát. "Vypadni!"
Neměla jsem sílu, se s ním hádat. Popadla jsem kabelku a hodila ji na místo za sebou. Vedle Bětky.
"Můžu?" zeptala jsem se. Bětka přikývla.
"Smůla co?" začal se do mě navážet Roman. "Smůla, viď, Nino?"
Ne. Tohle nedám.
Vyběhla jsem na chodbu. Opřela jsem se o zeď a brečela.
Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl.
Jako anděl strážný za mnou vyběhla Nellča s balíčkem kapesníčků. Vděčně jsem ji objala.
Po chvilce jsem se zmohla i na poděkování.
Už jsem nebrečela, ale raději jsem se Nelly zeptala, jestli to nejde poznat. Řekla, že ne. Teď už jsem byla schopná jít zpět do třídy, ale i tak jsem se držela v těsném závěsu za ní. Mým andílkem.
Začala hodina. Sedla jsem si vedle Bětky, ale ona se se mnou nebavila. Rozhodla jsem se jí napsat jsedno ze svých miniaturních psaníček.
Běti, promiň, jak jsem se k tobě chovala. Mně předevčírem umřela babička. N.
A proč ses se mnou nebavila?
Protože jsi mě ráno ignorovala! Já ti to chtěla říct, ale tys byla jen s Anežkou!
Já jsem chtěla, aby Anež zase nebyla sama.
Já neříkám, žes ji měla ignorovat!
Víš co? To nemá cenu. S tvou babičkou je mi to líto, ale potřebuju pauzu.
Hm. Fajn.
Takže jsem bez kamarádky.
Je to vtipný termín "potřebuju pauzu", že? Přímo se svíjím smíchy. Ironie.
Už jsem vážně nevěděla, co mám dělat. I ten poslední člověk, kterýmu jsem věřila, se na mě vykašlal.
Tak je to celý můj život.
Teď jsem byla sama. Sama v místnosti, plné lidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama