Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Pondělí

18. června 2012 v 8:00 | Kajša |  Nina
Byla poslední hodina. Hudebka. Ve třídě jsem se klepala zimou a zároveň nudila, protože nevěřím v Boha a toto byla náhradní hodina za nábožko a zároveň venku svítilo slunce a vedro úplně bilo do očí.
Z nudy jsem začala sledovat auru naší třídní. Nedělalo mi už problém jen se na někoho podívat a bez soustředění vidět i dvě vrstvy.
Učitelčina aura je nádherná. Nikdy jsem tak silnou čáru neviděla. Sledovala jsem, jak se z průhledné pomaličku stává bělejší a bělejší. Najednou se vedle třídní objevila zvláštní postava. Byl to duch? Anděl? Nebo snad démon? Lekla jsem se a uhnula očima. Už jsem se na ni nechtěla dívat.
Jediné, na co jsem teď dokázala myslet bylo, že to musím říct Bětce. Bětka je moje nej kámoška a vždycky bude. Svěřila bych se jí se vším. Vážně jí věřím.
Ani nevím, proč jsem to neřekla svým kámošká Nelle a Aničce. Nikomu by to nejspíš neřekly, ale.. jsou věřící. Asi bych to nedokázala. Jsem srab.
Konečně nám učitelka oznámila konec hodiny. U nás nezvonilo - učitelé určovali konec hodiny sami, a tak jsme zase o chvilku přetáhli.
Málem jsem nepočkala na Nellu a Anču, což by je vážně naštvalo. Došly jsme do šatny, kde už netrpělivě postávaly Emma, Anežka a Bětka.
Teď jako by nutkání svěřit se Bětce zůstalo v hudebně. Nevěřila by mi, pomyslela jsem si. Ale.. musím jí to říct. Vážně MUSÍM! Dobře, počkám s tím ven.
Venku bylo dusno. Zváštní, před chvílí jsem toužila po sluníčku, a teď bych byla radši, kdyby nesvítilo a zalezlo někam hodně hodně daleko.
"Ech, Bet?" zašeptala jsem. "Můžu s tebou na chvilku mluvit?"
"Jasně," řekla trošku udiveně, ale naklonila se ke mně blíž.
Všechno jsem jí dopodrobna vyklopila. Chvilku na mě kulila oči, a pak řekla: "Co kdyby jsme to zkusily zjistit?"
"Ech.. a jak?" vypadala jsem asi dost vyjukaně, protože Bětce cukaly koutky.
"No, třeba bysme mohly vyvolávat duchy. Nebo se bojíš?"
"Já nevím.. Tak můžem to zkusit. A ty víš, jak se to provádí?"
"Aji jo.. Pudem po obědě?"
"Tak dobře."
Naobědvaly jsme se v bleskové rychlosti. Tryskem jsme doběhly k Bet domů a ona vzala kameny a svíčku.
Domluvily jsme se, že vyvoláme ducha mé babičky. Začínám se bát.
Vylezly jsme na skálu v parku u školy a postavily kruh z kamenů. Pak jsme se chytily malíčky a Bet začala odříkávat: "Duchu Heleny Norisové, přijď za námi."
Zopakovala jsem to a pak jsme to řekly dohromady. Bett pokračovala:"Pokud jsi zde dej nám znamení zhasnutím svíčky." Postupovaly jsme stejně jako předtím a najednou se plamínek zatřepal a na chviličku zmizel. Měla jsem sto chutí vyjeknout strachy, ale krotila jsem se.
"Duchu Heleny Norisové, pokud je to, co Nina dneska viděla něco špatného, ať zhasne svíčka!"
Bála jsem se to říct, ale nic jiného mi nezbývalo.
"Duchu Heleny Norisové, pokud je to, co Nina dneska viděla něco špatného, ať zhasne svíčka!"
"Duchu Heleny Norisové, pokud je to, co Nina dneska viděla něco špatného, ať zhasne svíčka!"
A plamínek zmizel.
Nevěděla jsem, co dělat. Nejdřív jsme ale musely poslat duha zpět tam, kam patří. Bětka to věděla taky, takže začla odříkávat: "Duchu Heleny Norisové, děkujeme Ti, za tvůj příchod. Teď se vrať zpět mezi mrtvé."
Zopakovaly jsme to.
Nemohla jsem nic říct. Bětka ale asi ano.
"Co když je to něco s tím dítětem?" zeptala se.
To mě nenapadlo! Prosím, ať je to dítě zdravé!
"Snad ne," šepla jsem. "třeba se ten duch zpletl. To se taky může stát, ne?"
"Možná. Ale co když ne?"
Vážně jsem neměla sílu na odpověď. Za chvilku jsme se rozloučily a já jsem šla domů. Mám strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama