Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Upírka Jully

19. září 2012 v 18:34 | Kajša |  Bez pokračování
Bylo jaro. Venku ještě zbývalo posledních pár míst pokrytých sněhem, ale jinde už vykukovaly i první sněženky.
Idylka každého romantika, že? Jistě, máma mě mezi ně taky řadila. Kdysi. Povím vám svůj příběh. Je jen o jediném dni. Ten den navždy změnil můj život. Navždy ho převrátil naruby..

Ze salónku byly slyšet dámské hlasy. Ach, pomyslela jsem si, maminka má zase své NOS (podle mě Nudná Otravná Slezina a podle maminky Nedělní Odpolední Sedánek). Celá tato akce spočívala v tom, že se bohaté dámy sešly v našem salónku, vypily čaj, zdrbaly všechny, kdo něco znamenají a vyměnily si nové recepty. Akce hodná naší rodiny.
Ale v té době jsem se těch akcí s nadšení účastnila - byla to čest, pít čaj s dámami.
Seděla jsem v růžových nabíraných šatech na pohovce vedle maminky. Rozhovor se točil kolem rodiny Suttonových, jejichž dcera prý dostala nějakou záhadnou nemoc a vůbec nevychází na sluníčko.
Do této chvíle jsem pokorně upíjela čaj a nevnímala proud hovoru, ale na této informaci bylo něco divného. Proč by někdo nemohl na slluníčko? Co je to za zvláštní nemoc? Tyto myšlenky mi běhaly hlavou celý den, dlouho po skončení dýchánku.
Večer otec a maminka odjeli na tradiční ples. Doma jsem zůstala jen já a služebnictvo. To nebyl žádný problém-služebnictvo mě musí poslouchat.
Zavolala jsem svou komornou Lindu. Měla jsem ji moc ráda - a pořád mám - a ona mě pochopitelně vyslechla.
Řekla jsem jí, že chci zajít za Katrin Suttonovou. Neptala se proč. Toto bylo u vyšší společnosti naprosto běžné. My mladší jsme se běžně navštěvovali pozdě večer. Bylo to rebelské? Možná. Už si nevzpomínám.
Dojely jsme do Suttonovic sídla. Sesedla jsem z koně a zaklepala na klepadlo.
Dveře mi otevřela samotná Katrin. To bylo divné - k čemu má služebnicvo? Nebo lépe - KDE má slušebnictvo.
Vypadala zvláštně. Neučesaná, v ušpiněném oblečení, pobledlá. A její oči.. Dnes mě neděsí, ale v té chvíli.
Ztuhla mi krev v žilách. Její kdysi modré oči teď černo-rudě zářily a nevýrazé řasy zmavly. Chlapec by řekl, že je krásná, ale nebyla. Byla děsivá.
"Ale, Jully, jdeš jako na zavolanou," usmála se tím strašlivým úsměvem, a pak si už pamatuji jen její bílé tesáky.

Udělala ze mě stejnou zrůdu, jakou byla ona. Nikdy mi však neprozradila, kdo proměnil ji.
Ale mám věčný život, ne? Přece bych jí to nevyčítala!
A tak jsem se stala upírem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blair Blair | 19. září 2012 v 20:09 | Reagovat

O_O  O_O  O_O To je skvělý!!!! ;-)

2 Sári Sári | E-mail | 19. září 2012 v 20:20 | Reagovat

wow, úžasný!!!!!! :O :DDDD

3 Kajša Kajša | Web | 20. září 2012 v 6:09 | Reagovat

děkujůů :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama