Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Může být i hůř - 1. kapitola

23. října 2012 v 20:22 | Kajša |  Může být i hůř...
Podívala jsem se do zrcadla. To, co se na mě podívalo, rozhodně nevypadalo jako ta výrazná brunetka s hnědýma očima. Vlasy jsem měla lehce našedlé a oči oteklé od pláče. Černá košile a sukně mi neslušely, ale vzhled bylo to poslední, o co jsem se právě zajímala. Popadla jsem bílou lilii a doklopýtala k autu.
A už zase - tetiny soucitné pohledy, dědečkův rádoby chladný přístup k věci a Jindrovo uhýbání očima. A to mi má pomoct?
Na černě potažené kožené sedačce jsem se málem ztrácela. Už jsem ten potah poukazoval na finanční situaci mých příbuzných. Ano, ať se celý svět dívá! Můj strýček si to může dovolit. Ne jak jeho mrtvá sestra.
Dojeli jsme ke hřbitovu. Obřad se bude konat v krematoriu, protože nikdo z naší rodiny není věřící. Popravdě můj děda se strýčkem jsou zapřísáhlí ateisté, kteří naprosto odsuzují cokoliv nadpřirozeného.
Sešla se nás celá rodina. Některé své příbuzné ani neznám. Byla tam i Lízinčinan nejlepší kamarádka Marťa. Došla jsem k ní a bezeslov ji objala. Chápala mou situaci. Pohladila mě po vlasech a já se zas rozbrečela.
Ani jsem si nevšimla, že mě Marťa odvedla dovnitř. Rozhlédla jsem se. Stáli jsme v prázdné místnosti, jen v rohu stál květináč s velkou palmou a nad dveřmi.. Srdce se mi rozbušilo a slzy smutku se proměnily v slzy vzteku. Jak si to jen můžou dovolit? Je to neúcta k mrtvým a..
Zhluboka jsem se nadechla a znovu se podívala na digitální tabulku se jmény celé mé rodiny. Stálo na ní:

10:30 - Malada, Radek a Líza Tomanovi.

Dveře se otevřely a vystoupila z nich stará dáma ve fialovém klobouku.
"Pojďte dovnitř," řekla truchlivým a až přehnaně soucitným tónem. Chytla jsem Marťu za ruku a vkročila dovnitř společně s lidmi, které jsem tak dobře znala.
♠♠♠
V obřadní síni leželo asi padesát věnců a dvakrát tolik kytic. Vpředu si tři rakve. Srdce se mi na chviličku zastavilo. Ach, tam leží jejich těla. Fialová paní začala s proslovem, u kterého jsem stále brečela, i když zas tak dojemný nebyl.
Pak už jsem jen přežila nesčetněkrát řečenou větu "upřímnou soustrast" a měli jsme jet na oběd.
"Emmy," oslovila mě. Co se stalo? Vždycky mi říkala celým jménem - Millien. Ach jo. "musíme jít, pojď."
Pokusila se mě chytit za ruku, ale já se jí vysmekla. Nejsem malé dítě.
Oběd nebyl hlučný, ale rozhodně také ne tichý. Od některých příbuzných se i ozýval smích. Pár z nich se mě snažilo zapojit do rozhovoru, ale po vyčerpání otázek "co škola" to zase vzdali. Dívala jsem se do zdi a utápěla se ve vlastním smutku. Ať to už zkončí, prosím!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co je za den??

Pondělí 15.2% (17)
Úterý 12.5% (14)
Středa 9.8% (11)
Čtvrtek 10.7% (12)
Pátek 10.7% (12)
Sobota 14.3% (16)
Neděle 16.1% (18)
Jak to mám čmuchat?? =)) 10.7% (12)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama