Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Prosinec 2012

Stávka...

23. prosince 2012 v 9:07 | Kajša
Spousta lidí stávkuje kvůli novému vzhledu blogu.. Rozhodla jsem se k nim nepřipojit, ale s článkama to nějak slavný nebude. O Vánocích mám fakt extrémně málo času, takže když tu budu, pokusím se o změnu dessu.. Ale fakt nevím, jak to bude vypadat Smějící se

Tak krásný Vánoce.. Pac
Kajša =**

Upíří tajemství - kapiola 1. část 1/2

11. prosince 2012 v 16:43 | Kajša |  Upíří tajemství
"Shirley! Do pátku to chci mít na stole a ty jsi ještě nazačala! Děláš si srandu! Jestli to nenapíšeš, tak letíš a je mi jedno, co na to řekne máma!"
Malá blondýnka si v duchu povzdechla. Své sestře psala články do novin jen z toho důvodu, aby máma neměla řeči, že se k sobě nechovají jako sestry. Sice se tak k sobě nechovaly, ale o tom máma nesměla mít ani ponětí.
"Jasně, Eunice," odpověděla jí Shirley s pozvednutým obočím a lehce zdůraznila počáteční "jů". Přesně toto její sestra nenáviděla.
Eunice se otočila na podpatku a vykráčela z kanceláře.
Shirley se podívala na prázdný list papíru. Vážně by měla začít. Článek měl pojednávat o upalování čarodějnic. A Eunice, jako redaktorka časopisu Parapsychologie, nepodporovala články z internetu. Takže nezbývalo nic jiného, než jít do městské knihovny a získat povolení k pročítání několik set let starých kronik.
Oblékla si budnu a vydala se do knihovny. V knihovně ještě nikdy nepracovala. Bála se, že čtrnáctiletou dívku knihovnice nenechá pročítat tak staré dokumenty. Přemýšlela o tom celou cestu, a ani si nevšimla, že už je uvnitř.
"Přejete si?" ozvalo se od pultíku.
"Echm, dobrý den," začala Shirley. "jmenuji se Shirley Patilová a pracuji pro noviny Parapsychologie. Potřebovala bych od vás povolení k pročítání starých kronik. Šlo by to?"
Zatímco mluvila, vytáhla z kapsy svou vizitku nezbytnou pro její práci. Knihovnice si vizitku pečlivě prohlédla, a pak přikývla. "Jistě, máme tu spousty starých kronik. Pojďte za mnou, slečno Patilová."
Shirley si oddchla a ještě, než se za knihovnicí vydala, poprosila ji: "Mohla by jste mi říkat Shirley nebo Lee, prosím? Jinak si přijdu jako ve škole." Trochu se uculila.
"Ale jasně, Lee," řekla upřímně knihovnice. "a ty mi zas říkej Mabel, ano?"
Podaly si ruce a přátelsky se na sebe usmály. Obě začínaly tušit, že před nimi stojí budoucí nejlepší přítelkyně.
Následující dva dny Shirley strávila skoro celé v knihovně. Hledala jakékoliv zmínky o upalování čarodějnic a Mabel jí pomáhala. Několikrát dokonce narazily i na jména žen a dívek nařčených čarodějnicemi. Všechna jména si Shirley zapsala a rozhodla se je přiložit k článku.
Článek byl hotový, ale i přesto se Shirley ke kronikám vracela. Pomáhala je Mabel uklízet a správně seřazovat, což byla složitá a zdlouhavá práce. Ale mělo to i jiný důvod. Toto téma ji úplně nadchlo a chtěla se o něm dozvědět něco víc.
Zrovna když zařazovala těžkou bichli, když jí zazvonil mobil. Stiskla zelené tlačítko. "Čauky, Bonnie," pozdravila kamarádku.
"Ahojky, zlato," odpověděla jí kamarádka. Mluvila rychle a hlasitě a někteří lidé měli občas problém, jí porozumět. "máš dneska volno? Jestli ne, tak si ho udělej, protože se ve dvě sejdem u kašny. Tak pa za půl hoďky." Bonnie ukončila hovor a Shirley se jen pobaveně ušklíbla. Ještě uklidí pár knih a půjde.

Upíří tajemství - Úvod

4. prosince 2012 v 18:39 | Kajša |  Upíří tajemství
Ahujte lidii,
taj jsem se zase rozhodla psát příběh. Jste tím jistě všichni uchváceni a říkáte si: "Ach! Jsem tak potěšen/a tím, že si můžu číst Kajšiny dokonalé články!!!" (haha!!). No ale nevadí.. Tak tady máte prolog. A moc se omlouvám, ale nestihla jsem víc, než jednu postavu. Zatm.

Slunce se dotklo mé kůže. Chtěla jsem ucuknout, ale oni mě přivázali. Oni! Mí přátelé! Hrdlo jsem měla vyschlé z nedostatku krve. Ten tíživý pocit hladu a prázdnoty už jsem brala jako součást své smrti, ale..
Ach! Má kůže začínala doutnat. Kybych tak byla čověk. Snad je to mé poslední přání. Chci být člověk, zemřít přirozenou smrtí, jíst, pít, spát... Na to už jse ovšem pozdě.
Konečky mých prstů se měnily v popel. Náhle jsem poznala ten zapomenutý cit - bolest. Byla všude. Uvnitř mě, okolo.. Dokonce i v té zářivě modré obloze. A nejvíce ve slunci.
Ale vnímat bolest? Něco tak povrchního? Nejsem přeci obyčejný upír! Jsem, jsem.. Co nebo kdo vlastně jsem? Královna všech upírů? To asi těžko, když mě zrovna upalují. Největší láskou Pabla Picassa? Ne, můj bláznivý manšel se jen nudil. Tak kým vlastně jsem? Ale co víc: Kým vlastně budu?
Co se stane s mrtvým, když zemře? Moje duše nemůže do nebe, ani do pekla. Moje duše neexistuje...
Náhle mě z přemýšlení vytrhl zvláštní pocit, který jsem za celých tři sta let nezažila. Byl to pocit.. Nedá se vysvětlit slovy. Jen jsem zírala na popel, který zbyl z mého těla a cítila jsem, že existuji. Ne, že by to byla nějaká výhra.
Tak jsem zůstala všude i nikde. Navěky.

O 200 let později:
V jedné malé kanceláři seděla malá blondýnka Shirley Winterová. Propisku měla v ruce a dívala se z okna. Myšlenkami byla někde úplně jinde. Vyrušil ji až nazlobený křik.