Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Leden 2013

To, co mi vadilo

30. ledna 2013 v 20:07 | Kajša |  Básničky0
Už nebudu plakat,
ne, vlastně nikdy,
mám radostí skákat?
To tys' neplnil sliby!

Můžu za to já?
Nebuď už sobecký!
Na vztah musíš mít dva,
tak to bylo vždycky.

Už je pozdě na otázky,
máš přemýšlet, co děláš!
A z lásky krásné obrázky
rychle z paměti smaž.

Mylíš, že nemám vlastní vůli?
Další věc, co mi vadí,
nevíš toho o mně ani z půli,
jen oči, ne srdce ti radí.

Nemilovala jsem tě,
ale měla ráda,
víc než všechno na světě,
ne jako kamaráda..

(Poslední dva verše mě napadly i:
Pro všechno na světě,
polib mi záda!
ale toto je trochu romantičtější, ne?? =D )

Bez Tebe neusnu

29. ledna 2013 v 17:53 | Kajša |  Bez pokračování
U nás v rodině se veci "dědí". Když je sestře malé tričko, dostanu ho já, když mám boty, které už nechu, dostane je sestra. Stejně tak jsem asi v pěti letech dostala od sestry plyšového medvídka. Nebyl to žádný krasavec, ale já si ho zamilovala na první pohled. Měl světle hnědou barvu, která byla skoro stejná, jako moje vlasy, otřepenou červenou mašličku a korálková očička a čumáček. V té době jsem ještě dvojsmysly nechápala a méďu jsem tedy pojmenovala Chlupáček.
Chlupáček si brzo našel místo v mé posteli, ale to nebylo nic těžkého. Máma často prohlašovala, že se za chvilku už s plyšáky do postele nevejdu. Ale Chlupáček byl ten, kterého jsem objímala při schovávání před bubáky, ten, kterého jsem ze země ráno zvedla nejdřív a ten, terý zujímal hlavní roli v mých hrách.
Nakonec jsem si ho vzala i na tábor. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že bez svého plyšového miláčka neusnu. Vozila jsem ho i několik dalších let. Tedy přesně do jedenácti. V té době jsem prožívala románek s jedním spolužákem. Nic, o čem bych potřebovala mluvit. Puberta v plném proudu, všechno bylo trapný a já šíleně naivní. A tak jsem se rozhodla si Chlupáčka nebrat. To jsem ale netušila, že díky tomu se medvídek ocitne v igelitovém pytli na půdě a já zůstanu jen s Padavkou, Špagetkou, Čtverečkem, Chipem a Samopaletkou (od slova samet, kdyby to někoho zajímalo =) ). Probrečela jsem kvůli němu nekolik večerů (nebo to bylo kvůli tomu "románku"?), ale na půdě zůstal. Ale místo v mém srdci má pořád vyhrazené jen a jen pro sebe!! ♥

Článek číslo 100

21. ledna 2013 v 19:29 | Kajša
Tak lidi, konečně jsme se všici dočkali první stovky.. Teda, myslím, že to nebylo celou dobu zábavný, ale co.. =)) Nemohla jsem přijít na to, čím stovku oslavit, nakonec mě napadly fotky. Všechny hezký fotky nebo úpravy fotek, který se mně povedly za tento rok. Prosím, nekopírovat!! (Ne, že bych čekala, že o ně bude nějakej zájem...).
Výlet se sestřičkou do Železných hor. Bylo tam táákhle nádherně!! =)

Letos se nám dřevěný betlém zase trošku rozrostl. Mimochodem - můj první pokus o panorama. =D

Pokus o aranžmá.. jen jsem se nudila =DD

Sečská přehrada.. ♥

Echm.. Jen jsem zkoušela funkce Photofiltru!! =D

Můj výhled z okna =)

Tak to je všechno.. Snad se vám to aspoň trochu líbí.
Pac

Kajša

Illia - Dívka dvou kmenů

8. ledna 2013 v 16:45 | Kajša |  Bez pokračování
Hojte lidičky,
jelikož jsem dlouho nic nepsala, tak tady máte povíku. Je na dvě části, ale to snad neva, že ne? Mrkající Tak ať se Vám líbí!

Pac Kajša


Illia se podívala do zrcadla. Pramínky jejích dlouhých hnědých vlasů se jí stáčely jako klubko tenoučkých hádků až k pasu. Sama sobě se líbila. Všechny z kmene Moroa byly krásné. Tak krásné, že by jim mohly i andělé závidět. Jen kdyby občas shlédly ze svých komnat v oblacích dolů na zem. Andělé se ale o všem rozhodovaly sami. Byly to nespoutané magické bytosti, které si rozhodně nenechaly od nikoho poroučet.Tím se nejvíce lišili od Iliina kmene. Moroa byly nenápadné krásné dívky spoutané spoustou přísah a prokletí. Nesměly zasahovat do poklidného lidského života. Nesměly se zamilovat. Nesměly si ponechat mužského potomka. A hlavně nesměly bojovat. Tento příkaz vadil Illii ze všeho nejvíce. Boj znamenal i lovení nebo obrana, což kmen Moroa velmi oslabovalo. A navíc toužila ochutnat maso.

Illia se sarkasticky usmála. Měla své Sestry ráda, ale ani jedna z nich ji nikdy nemohla pochopit. Ony byly jiné. Klidné, bavící se, vzorné. Ale ona? Dcera dvou různých magických bytostí přece nemohla být jen po matce. Chůvy jí nikdy neřekly, kdo byl její otec, ale i tak Illia něco zjistila. Našla prastaré kroniky, které vyprávěly o dobách, kdy ještě Moroa nebyly spoutané. Vyprávělo se tam o spoustě válek s lidmi, anděly a ještě jedním kmenem. Jmenoval se Ästris. Jeho dominantou však nebyly ženy, ale muži. Po dlouhých bojích oba kmeny uzavřely mír. To byla poslední zmínka o Ästris. Ale pak našla jednu zmínku o tomto kmeni v kronice psané přibližně v době jejího narození. A jméno její matky, která s nimi uzavírala dohody o území. Šla tam sama a devět měsíců poté se jí narodila dcera. Mohla to být jen shoda náhod, ale v záznamech o návštěvách lidí matčino jméno nebylo.

Dívka si upravila svá namodralá křídla. Rozhodla se. Chce vyhledat matku. Pohlédla směrem k vycházejícímu slunci. Bylo nádherné, ale ještě krásněji vypadalo ze vzduchu. Rozepjala křídla a vzlétla.

Její matka žila mezi Staršími. Byly oddělené od běžných Moroa pro své vědomosti. Nebyl určen věk, ve kterém se Moroa stala starší. Některé se staršími staly již ve dvaceti letech, některé vůbec. Žily ve společném domě. Neměl jméno, ale o to více si ho Moroa vážily.

Illia doletěla před klenutou bránu, před níž stály dvě Bojovnice. Podívala se oběma do očí, jak bylo zvykem, a prohlásila: "Jsem Illia, dcera Aimée. Jdu navštívit svou matku."

Bojovnice beze slova ustoupily a Illia vešla do domu. Matku nemusela hledat dlouho. Aimée ji zřela ve své křišťálové kouli hned ve chvíli, kdy se rozhodla.

Illia poklekla a lehce se Aimée uklonila.

"Matko," zašeptala.

"Ráda tě vidím, Illio," odpověděla formálně. Svou dceru milovala, ale u Moroa bylo zvykem nevázat se k nikomu žádnými city. "vím, na co se chceš zeptat. Dobrá, povím ti o tvém otci, ale nejdříve pověz ty mně, co chceš dělat poté."

Illia zvedla hlavu a matku si pečlivě prohlédla. Vypadala pořád stejně krásně. Nestárla, takže působila asi na dvacet let. Chvíli ještě vyčkávala, a pak odpověděla: "Chtěla bych svého otce najít."

"Věděla jsem to," povzdechla si Aimée a její mladá tvář se změnila v ustaranou a mnohem dospělejší. "zakázat ti to nemohu, tak tě chci jen varovat: buď opatrná. Kmen Ästris je divoký a nebezpečný. Mohou milovat a ty se tomuto citu nesmíš podvolit, jinak tě Moroa navždy vyloučí ze kmene. Prosím, buď opatrná!"

Dívka jen přikývla a Aimée pokračovala: "Před třiceti lety mě tehdejší Starší vyslaly mezi lis kmene Ästris. Naše území tehdy bylo žalostně malé a nikdo se pro ten úkol nehodil více než. Byla jsem Vůdkyní Bojovnic a získala jsem i cenu v řečnictví," Aimée se lehce usmála nad touto vzpomínkou. Před třiceti lety měla všechno, ale nevěděla, že může mít i mnohem víc. Dceru. "Vyjednávání probíhalo bez problémů. Vůdce klanu mi věnoval osminu svého území a já se už po jednom dni mohla vydat zpět. Jako laskavost se mnou poslal jednoho z jeho Bojovníků a… No, však víš, co se asi stalo. Byli jsme mladí a hloupí, ale i přesto toho nelituji," smutně se zadívala na svou dceru. V tom pohledu však bylo mnohem víc, než jen smutek. Byla v něm něžnost, soucit a snad i troška lásky.

"Žehnám ti, dcero, ať dosáhneš všeho, co od své cesty žádáš. Ať tě tvá křídla bezpečně nesou."

"Ať tě tvá křídla bezpečně nesou, Matko," uklonila se Illia a odlétla. Však jen Aimée tušila, že se Illia nikdy nevrátí. Setřela z krásného obličeje jedinou slzu a zašeptala: "Sbohem, dceruško moje."