Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Illia - Dívka dvou kmenů

8. ledna 2013 v 16:45 | Kajša |  Bez pokračování
Hojte lidičky,
jelikož jsem dlouho nic nepsala, tak tady máte povíku. Je na dvě části, ale to snad neva, že ne? Mrkající Tak ať se Vám líbí!

Pac Kajša


Illia se podívala do zrcadla. Pramínky jejích dlouhých hnědých vlasů se jí stáčely jako klubko tenoučkých hádků až k pasu. Sama sobě se líbila. Všechny z kmene Moroa byly krásné. Tak krásné, že by jim mohly i andělé závidět. Jen kdyby občas shlédly ze svých komnat v oblacích dolů na zem. Andělé se ale o všem rozhodovaly sami. Byly to nespoutané magické bytosti, které si rozhodně nenechaly od nikoho poroučet.Tím se nejvíce lišili od Iliina kmene. Moroa byly nenápadné krásné dívky spoutané spoustou přísah a prokletí. Nesměly zasahovat do poklidného lidského života. Nesměly se zamilovat. Nesměly si ponechat mužského potomka. A hlavně nesměly bojovat. Tento příkaz vadil Illii ze všeho nejvíce. Boj znamenal i lovení nebo obrana, což kmen Moroa velmi oslabovalo. A navíc toužila ochutnat maso.

Illia se sarkasticky usmála. Měla své Sestry ráda, ale ani jedna z nich ji nikdy nemohla pochopit. Ony byly jiné. Klidné, bavící se, vzorné. Ale ona? Dcera dvou různých magických bytostí přece nemohla být jen po matce. Chůvy jí nikdy neřekly, kdo byl její otec, ale i tak Illia něco zjistila. Našla prastaré kroniky, které vyprávěly o dobách, kdy ještě Moroa nebyly spoutané. Vyprávělo se tam o spoustě válek s lidmi, anděly a ještě jedním kmenem. Jmenoval se Ästris. Jeho dominantou však nebyly ženy, ale muži. Po dlouhých bojích oba kmeny uzavřely mír. To byla poslední zmínka o Ästris. Ale pak našla jednu zmínku o tomto kmeni v kronice psané přibližně v době jejího narození. A jméno její matky, která s nimi uzavírala dohody o území. Šla tam sama a devět měsíců poté se jí narodila dcera. Mohla to být jen shoda náhod, ale v záznamech o návštěvách lidí matčino jméno nebylo.

Dívka si upravila svá namodralá křídla. Rozhodla se. Chce vyhledat matku. Pohlédla směrem k vycházejícímu slunci. Bylo nádherné, ale ještě krásněji vypadalo ze vzduchu. Rozepjala křídla a vzlétla.

Její matka žila mezi Staršími. Byly oddělené od běžných Moroa pro své vědomosti. Nebyl určen věk, ve kterém se Moroa stala starší. Některé se staršími staly již ve dvaceti letech, některé vůbec. Žily ve společném domě. Neměl jméno, ale o to více si ho Moroa vážily.

Illia doletěla před klenutou bránu, před níž stály dvě Bojovnice. Podívala se oběma do očí, jak bylo zvykem, a prohlásila: "Jsem Illia, dcera Aimée. Jdu navštívit svou matku."

Bojovnice beze slova ustoupily a Illia vešla do domu. Matku nemusela hledat dlouho. Aimée ji zřela ve své křišťálové kouli hned ve chvíli, kdy se rozhodla.

Illia poklekla a lehce se Aimée uklonila.

"Matko," zašeptala.

"Ráda tě vidím, Illio," odpověděla formálně. Svou dceru milovala, ale u Moroa bylo zvykem nevázat se k nikomu žádnými city. "vím, na co se chceš zeptat. Dobrá, povím ti o tvém otci, ale nejdříve pověz ty mně, co chceš dělat poté."

Illia zvedla hlavu a matku si pečlivě prohlédla. Vypadala pořád stejně krásně. Nestárla, takže působila asi na dvacet let. Chvíli ještě vyčkávala, a pak odpověděla: "Chtěla bych svého otce najít."

"Věděla jsem to," povzdechla si Aimée a její mladá tvář se změnila v ustaranou a mnohem dospělejší. "zakázat ti to nemohu, tak tě chci jen varovat: buď opatrná. Kmen Ästris je divoký a nebezpečný. Mohou milovat a ty se tomuto citu nesmíš podvolit, jinak tě Moroa navždy vyloučí ze kmene. Prosím, buď opatrná!"

Dívka jen přikývla a Aimée pokračovala: "Před třiceti lety mě tehdejší Starší vyslaly mezi lis kmene Ästris. Naše území tehdy bylo žalostně malé a nikdo se pro ten úkol nehodil více než. Byla jsem Vůdkyní Bojovnic a získala jsem i cenu v řečnictví," Aimée se lehce usmála nad touto vzpomínkou. Před třiceti lety měla všechno, ale nevěděla, že může mít i mnohem víc. Dceru. "Vyjednávání probíhalo bez problémů. Vůdce klanu mi věnoval osminu svého území a já se už po jednom dni mohla vydat zpět. Jako laskavost se mnou poslal jednoho z jeho Bojovníků a… No, však víš, co se asi stalo. Byli jsme mladí a hloupí, ale i přesto toho nelituji," smutně se zadívala na svou dceru. V tom pohledu však bylo mnohem víc, než jen smutek. Byla v něm něžnost, soucit a snad i troška lásky.

"Žehnám ti, dcero, ať dosáhneš všeho, co od své cesty žádáš. Ať tě tvá křídla bezpečně nesou."

"Ať tě tvá křídla bezpečně nesou, Matko," uklonila se Illia a odlétla. Však jen Aimée tušila, že se Illia nikdy nevrátí. Setřela z krásného obličeje jedinou slzu a zašeptala: "Sbohem, dceruško moje."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | 8. ledna 2013 v 18:52 | Reagovat

pěkný =D

2 Kajša Kajša | E-mail | Web | 9. ledna 2013 v 7:01 | Reagovat

[1]: díky =))

3 Abigail Abigail | 9. ledna 2013 v 20:29 | Reagovat

[2]: nemáš zač =)

4 the-hunter the-hunter | Web | 25. ledna 2013 v 19:10 | Reagovat

Jop, celkem pěkná povídka. Občas se ti tam sice vyskytla gramatická chyba, ale když odhlédnu od tohohle, tak podle mě docela podařené.
Jenom dotaz - když si Moroa nesměly nechat mužského potomka, jak potom přežívaly? Možná jsem to trochu špatně pochopila, ale...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama