Volí si stezku chodec nebo stezka chodce?

Soutěž Writting u Abigail 1.

18. června 2013 v 20:05 | Kajša |  Povídky

Tak tady máte povídku z první fáze soutěže u Abigail. Snad se vám bude líbit.
Jmenuje se Nekonečno. Téma bylo zadané jen fantasy.



Stála na rozlehlé louce. Nevěděla, de je nebo jak se sem dostala, ale toto místo jí bylo něčím povědomé. Jako by tu už někdy byla..
Slunce bylo schované za mraky a nemohla tedy s jistotou odhadnout, jestli je ráno nebo večer. I přesto se snažila najít nějakou známku civilizace. Chtěla odsud pryč - to místo ji děsilo.
Na louce bylo ticho. Mrazivé a tíživé. Nefoukal vítr, nezpívali ptáci. Slyšela jen vlastní dech. Musí odtud pryč.
Vydala se přes louku směrem k lesu. Ten však jakoby se každým jejím krokem vzdálil. Jako kdyby šla na místě.
Zavřela oči. Přece musím být nějaká možnost jak se dostat pryč! Začínala se cítit unaveně.
Po dalších asi deseti minutách se vyčerpaně zhroutila do trávy. To přece nemůže být pravda, je to jen sen, pomyslela si. V tu chvíli se jí zatočila hlava a celý svět zčernal.
Stála na veliké louce. Její konce byly v nedohlednu. Byla úplně sama a na nic si nevzpomínala. Kde je? Jak se jmenuje? Co se to s ní stalo? A proč je jí to místo tak povědomě…?
Vydala se hledat cestu domů. Ale.. Kde má domov? Ne, nevzpomíná si. A ještě ke všemu ta palčivá bolest hlavy.
Co když si vše jen vymýšlí? Existuje domov? Existují jiní lidé? A co když neexistuje ani ona? Možná je vše jen výplod její představivosti. Jaké? Když neexistuje, nemůže si přeci nic představovat. V tom případě… neexistuje ani tato louka.
A ona znovu omdlela.
Jimmy se na to už nemohl dívat. Ta dívenka se na nohách neudržela ani pár minut a ihned ztratila vědomí. Pozoroval ještě několik jejích pádů, a pak se rozhodl…
Otevřela oči a spatřila velikou louku. Chtěla pryč, ale nevěděla kam. Neznala nic než toto místo plné nádherných květin. Byly nádherné, ale naháněly jí hrůzu.
"Ahoj," ozvalo se za ní do tíživého ticha, které zde panovalo. Leknutím málem vykřikla. Otočila se a hledala toho, kdo ji pozdravil. Nemusela se rozhlížet dlouho a za ní se objevil jakýsi chlapec s velkýma, blankytně modrýma očima.
"Jmenuji se Jimmy," představil se a natáhl k ní ruku. Vystrašená dívka se rozpačitě usmála a stiskla mu dlaň.
"Já jsem…," zrozpačitěla. Na své jméno si nevzpomínala. Nejraději by se na místě propadla do země. Jenže Jimmovi to očividně nevadilo.
"Neboj se," uklidňoval ji. "já tvé jméno znám!"
Dívka na něj překvapeně vvalila oči. "Odkud znáš mé jméno?"
"Na tom teď nesejde. Mám pro tebe jednu podmínku - vyslechni si vše, co ti teď řeknu a ani jednou o tom nezapochybuj a já ti prozradím, jak se jmenuješ."
Spěšně přikývla. Co by jí mohl říct tak neuvěřitelného? Byla zvědavá a také nedočkavá. Přála si znát své jméno. A to za jakoukoli cenu.
"Tak dobře," přikývl Jimmy. Ještě jednou ji probodl svýma nádhernýma očima a začal mluvit.
"Ze všeho nejdřív bys měla vědět, že vše, co se tu děje je pravdivé. Prozatím si v hlavě pečlivě udržuj tuto myšlenku, později se dozvíš víc. Pokud tě to zajímá, toto místo se nazývá Nekonečná pustina. Nejspíš chápeš, proč.
Pustina je místo, o kterém kdysi jeden moudrý muž řekl, že "je tu zde vše možné a zároveň vše nemožné". A ten muž měl pravdu. Vše je tu možné, stačí jen mít dostatek vůle a víry. Můžeš se odsud dostat, jen nesmíš říct, že je to nemožné.
Pomysli na domov, vzpomeň si na rodinu, na sebe.. Možná ještě máš šanci na záchranu."
"Ale, já si nevzpomínám!" vykřikla zoufale. "Nevím, jak se jmenuji, odkud jsem nebo kdo jsou mí rodiče! Jsem jako prázdná schránka bez minulosti! Prosím, pomoz mi!"
Jimmy ji netečně pozoroval. Pak zavřel oči a rychle zašeptal: "Lissa. Jmenuješ se Lissa Harrison."
V tom okamžiku se jí vše vybavilo - mámina rozesmátá tvář, táta, věčně skrytý za novinami, její modrý pokoj s plakáty The Beatles, obývák s krbem, Jimmy…
Jimmy! Málem štěstím znovu omdlela. Je to její přítel. Jen a jen její!
Vzápětí mu skočila do náruče a chytla se ho tak pevně, že ji od sebe musel trošičku odstrčit, aby ho neudusila.
"Jimmy!" vydechla.
"No tak, lásko," pohladil ji po vlasech. "ze všeho nejdřív se musíme dostat pryč."
"A proč?" podivila se. "jsem přece s tebou. Nemůže se mi nic stát."
"Nebuď pošetilá! Copak to necítíš? To místo tebe vysiluje! Všechno co tu je, tvoří jen tvé myšlenky! Ta energie ti brzy ublíží. Musíš nás dostat domů."
"Já? Ale já to nezvládnu. Nevím, jak jsme se sem dostali a už vůbec ne, jak se dostaneme zpátky. A navíc žádnou energii necítím."
"Ty jsi tak tvrdohlavá," povzdechl si Jimmy. "přemýšlej! Všechno, co tu je, tvoří tvé myšlenky. Jak dosáhneme toho, aby vše zmizelo?"
"Nebudu myslet na nic?" zvedla obočí. "promiň, ale to není možné. Jsem holka! Neumím vyprázdnit hlavu a přestat myslet. Proč to neuděláš ty?"
"Protože ty jsi nás sem přivedla," odpověděl neochotně. "chtěla jsi místo, kde budeme jen mi dva, ale nějak se ti to vymklo z rukou.."
"Tak fajn, ale jak to všechno víš?"
"Co? To, že za tuto situaci můžeš ty nebo jak se odsud dostat? No, každopádně by neuškodilo, kdyby ses občas porozhlídla kolem. Zkus tamten kámen," poradil jí a mile se usmál. A Lissy se z toho úsměvu málem podlomila kolena.
Doběhla na místo, které jí ukazoval. K její radosti i zděšení tam našla nápis. Po jeho přečtení převládalo spíše zděšení než radost.
Vítej, Zbloudilý. Nacházíš se v Nekonečné pustině. Na místě snů i obav, radosti i smutku, pláče i smíchu. Věř svým představám a dobře ti zde bude. Věř intelektu a tvá budoucnost zůstane ukryta v temnotě. Však ani ten nejlepší z nejlepších tu nevydrží věčně. Chamtivci pohltí chamtivce. Pyšní se stanou součástí Zla. Odejdi, Poutníku. Zatím nic není ztraceno.
"Dobře, ale má to jeden háček," prohlásil Lissa. "nepíše se zde, jak se odsud dostaneme."
"Ale lásko,"zašeptal jí do vlasů. "použil jsem svou inteligenci a domyslel jsem o. No tak, věř mi."
Lissa vzdychla a začala se soustředit.
Nejdříve Vystrnadila všechny myšlenky, kromě jediné a nejjednodušší - domova. Nakonec svou pozornost obracel k co nejmenším a nejméně důležitým součástem domu, až došla k nitce ve své peřině. Jen vystrnadit z hlavy nitku a budou zachráněni. Jenže nitka ne a ne zmizet. Byla pořád tam, ať se smažila jakkoli.
Co jen má dělat?
Nechce svou myšlenku! Nechce nitku, která setrvává v její mysli. Zde je vše možné a toto je její poslední přání. A v tu chvíli pocítila závrať.
Chtěla otevřít oči, ale tělo ji odmítalo uposlechnout. Pak pod sebou ucítila pevnou zem. Konečně se podívala před sebe.
Seděla v kruhu nakresleném křídou. Naproti ní byl její milovaný Jimmy a okolo hořely svíčky. Takže za to vážně můžu já, pomyslela si. Porušila kruh a vystoupila z něj. Teď věděla přesně, co chce udělat.
Chytla Jimma za ruku a pohlédla mu do očí. Zatočila se jí hlava štěstím. Tady je jejich místo. Tady, v tomto světě.
Rozpačitě se usmála a zašeptala: "Miluju tě."
A pak se políbili. To už je však úplně jiný příběh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jessica-alba-fun jessica-alba-fun | Web | 20. června 2013 v 19:25 | Reagovat

pěkná povídka! :)

2 pll-prolhane-krasky pll-prolhane-krasky | Web | 20. června 2013 v 20:49 | Reagovat

[1]: souhlas s prvním komentem

3 Kajša Kajša | Web | 21. června 2013 v 7:19 | Reagovat

díky ;-)

4 pll-prolhane-krasky pll-prolhane-krasky | Web | 6. července 2013 v 19:49 | Reagovat

důležitá zpráva u mě na blogu

5 Abigail Abigail | 14. července 2013 v 20:45 | Reagovat

info na blogu soutěž se ruší !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama